8. ledna 2006

Dočkat se dne odpočinku je pro mnoho závodníků téměř polovičním vítězstvím po nabytém programu předchozích osmi etap. Chvíle odpočinku v hlavním města Mauretánie, ležícím na geografické a kulturní křižovatce mezi kočujícím a ustáleným způsobem života, jsou krátké a příjemné.

Aktuálně z DAKARU:

Dobré jitro
Je to všechno nějaké divné. Nemám ani roadbook ani poznámky o dnešní etapě a přeci sedím v kabině a pozoruji svítání nad pouští a nad probouzejícím se táborem, stejně, jako v minulých dvaceti letech. Nemusím se chystat k  závodění, necítím to předstartovní napětí, ale tohle pouštní ráno mě prostě nutí pracovat a půjčená svítící bedýnka je jediné, co mi zůstalo… Tak píšu.

Zima v Er Rachidii je podobná, jako ta naše. Teplota blízko k  nule a kolem zasněžené hory. Je opravdu chladno a  pohled na poušť , která se začíná objevovat pod horami, je nějak nepatřičný. Sahara je ale celá tak trochu nepatřičná. Jezera mezi holými, suchými kopci, bažiny skryté pod pískem a kamenité pláně do nedohledna a zase písek a někdy všechno to dohromady . Hlavně ovšem prach, ten hlavní symbol Afriky, který čeká na jezdce i v dnešní etapě v míře vrchovaté. Málokdo si dovede představit, jak se závodí v terénu při téměř nulové viditelnosti. Vítr někdy fouká tak silně, že auto práší samo sobě a každé zabrzdění vsákne do kabiny mlhu jemného dusivého pudru. Jeden z několika důvodů, proč ten můj sentiment z nezávodění není až zase tak hrozný.

Ale už se to hýbe , z různých děr vylézají pomačkané, zimou se třesoucí postavy a tak to musím na chvíli přerušit.

Chvíle trvala jenom tři sta kilometrů našeho přejezdu do Ouarzazatu ležícího přímo na úpatí zasněženého Atlasu. Další mrazivá noc nás nemine a zdravotní situace v týmu není růžová. Péťa Gilar z posádky Karla Lopraise trpí nevolností a mechanik Martina Macíka má možná podrážděný žlučník. Sám Martin má, jak se zdá, jenom

 obyčejnou chřipku. Jediné, co vypadá zdravě, jsou naše kamiony a to je koneckonců to nejdůležitější. Nemocný muž ve zdravém voze, to je na Dakaru přijatelná kombinacee eeeee bum!! Musím dobít baterky.
Skok!!

Jak už to chodí, začnou se stávat  věci, které člověka vykolejí a jeho plány, například na odeslání článku, se obrátí vniveč. Už nejsme v Ourzazatu, dokonce ani v Maroku, ale rovnou v Nouakchotu, hlavním městě Mauretanie a je den odpočinku a já zase otevírám ďáblovu krabičku, abych vám už konečně něco sdělil.
Tak jen letem světem, co se za těch pár dní stalo. Výsledky a průběh soutěže znáte z  novin a možná lépe než já a tak spíš zajímavosti z okolí i vnitřku našeho týmu.

Začnu tím hlavním. Zatím to klape a rozpaky nad zvláštní kombinací značek už pominuly. Marocké mlátičky jsme přežili v relativně dobrém stavu a nenadálou potíž představovaly pouze unikající ventily na liazce a s tím spojené manévry při nočním hledání součástek kola, které za jízdy vybuchlo. Tatra naopak má problémy klasické i když méně znatelné. Tlumiče prostě nemají tatrovácké kyvné nápravy v lásce a jinak už to asi nebude.

Podle mého předpokladu jsou karty v závodu kamionů už rozdány a nastává vyčkávací období. Čagin je v klidu a bitva se odehrává mezi Kabirovem a Staceym. Karel musí už jenom čekat, jestli z té rvačky nakonec nebude tím třetím, co se směje. A Martin Macík nesmí ztratit, zatím tak skvělou trpělivost, která ho pomalu , ale jistě posouvá vzhůru. Druhá půlka bude dosti odlišná a může se ještě dít spousta věcí. A já se modlím, abych měl dost času na psaní, protože to znamená méně starostí v závodě. Psaní je koneckonců pohodlnější, než oprava kamionů.

Josef Kalina

Nouakchot 8.1.06