Senegal

15. ledna 2006

Již po léta se trasa kolem Lac Rose stává motoristickou klasikou. Je zde sice ještě možnost pro některé soutěžící posunout se přes několik sekund dopředu v celkové klasifikaci, ale nejvýše o jedno až dvě místa. Ostatní si již začínají uvědomovat okamžik po kterém toužili od samého začátku. Ale pro všechny je to nesmírně vzrušující pocit.

Konec!

Někde v nějaké jiné čertově krabičce, která ovšem zamrzla, což počítače zhusta dělají, mám článek z cesty po Mali a o tom, co se vlastně stalo v Bamaku a všechno kolem bolavých zad Karla Lopraise a o tom, jak jsme se báli, když se Martin Macík sám vnořil do guinejské džungle. Možná, až někdo schopnější tu bedýnku rozmrazí, dozvíte se, jak to bylo, ale s křížkem po funuse. Potom jsem taky sesmolil romantický fejeton o nocování v senegalské buši, o baobabech a hvězdné obloze. Tvořil jsem na zadní straně nějakých organizačních instrukcí a ať dělám co dělám, nemůžu v nastalém dakarském zmatku ty papíry najít. Romantika je asi v nenávratnu a tak je to i s celým závodem. V Dakaru není prostě pro nic takového místo. Všichni běhají se zavazadly, hledají, kde jsou ubytováni, hádají se s taxikáři a hlavně se snaží dostat do nějaké hospody, protože závodnický bufet už nefunguje. Též je třeba sledovat desítky instrukcí ohledně poslední etapy, takzvané mávací, která se za přítomnosti tisíců turistů odehrává v dunách kolem Růžového jezera, a na další den zařídit všechno potřebné k nalodění kamionů. To se ovšem týká pouze macíkovské části našeho týmu, protože tatrováci už skočili do prvního letadla a v tuto chvíli se brouzdají v beskydském sněhu. Odstoupení ze závodu má i své malé výhody.
Martin s Láďou ale musí ještě závodit a průjezd touhle poslední etapou není nic snadného, hlavně pro nedostatečně připravený vůz. Takže také ještě večerní pravidelný servis na nóbl parkovišti před hotelem Meridien President. Směs vymydlených hvězd, které nemusí na nic ani sáhnout se špinavci pracujícími na poničených strojích, je docela roztomilá.
Plážovka se ovšem ukazuje jako čistě symbolická, protože po malérech s civilním obyvatelstvem se organizátoři rozhodli změnit rychlostní zkoušku na pouhou časovku a tak se může vesele mávat. Naši hoši v liazce mávají tak akorát, příslušně jedenáctému místu. Nebýt dvouhodinové penalizace, mohlo to být o hodně lepší, ale i tak to znamená příslušnost k elitní skupině a to je pro auto homologované někdy před dávnými lety neobyčejný úspěch. Navíc jenom ve dvou lidech, což si konkurence troufá jenom s malými náklaďáčky Mercedes Unimog. A liazka drží, což v minulosti také nebylo obvyklé. Zásahy do podvozku měly nesporný význam a po letošních zkušenostech a úpravou některých detailů to už může být opravdu dobré. Je to správná cesta, protože úroveň v soutěži kamionů roste lineárně z roku na rok. A zkušenosti pilotů jsou k nezaplacení. K vyhrávání už se musí opravdu šlapat na plyn a doby maratónského stylu se pomalu vytrácejí.
Naloďování aut v dakarském přístavu je kapitola sama pro sebe. Nejprve hodinová cesta v neuvěřitelném zmatku přetížené dopravy, potom několikahodinová fronta závodních vozů ve vedru špinavého přístavu a na závěr fronta pěší při vyřizování papírů. I to je za námi a můžeme skoro bezstarostně čekat na letadlo. Jenže najednou nás obklopuje nějaká prázdnota a drncání po poušti už probíhá jenom ve snu. Sahara je někde uvnitř a nechce ven. A bude to čím dál tím horší. Záda i zadnice přebolí a na útrapy se zapomene. Lákavá píseň Dakaru 2007 začne znít jako siréna a telefony se rozdrnčí. Alhamdulilah – s pomocí boží.
Dakar 16.1.06
Josef Kalina